Bylo to před rokem a majitel nakrmil své psy pekařského droždí. Surovým. Mnozí měli bubnů, hrozila torze. Kdo už by dal psem „žrádlo“, jehož úkolem je nadmout a kvasit? … Přiznám se, že všichni do jednoho jsme ho chtěli udat státním.

Problém je v tom, že většinu takových lidí žádný postih nečeká. Za prvé, ani nemusí kontrolorovi otevřít. Ten se může se vrátit a přijít s policistou. Ale ani toho nemusí majitel pustit.

Nakonec, když je pustí, může dostat pokutu, kterou nezaplatí s odůvodněním, že nemá peníze. Žádný exekutor ji od něj nebude vymáhat. Kromě toho – mnozí „producenti“ ani na svých dvorech psů nemají – ale kdesi v polozbúraných stájích, kam docházejí jednou denně, a hlavně nikdo o tom neví, že je mají právě tam. A nakonec – já nechci, aby dostali pokutu! Chci, aby jim odebrali psů a soudní cestou jim jejich zakázaly chovat! O toto by se měl starat pan premiér a jeho „loupežníci“. Tvrdí sice, že máme zákon na ochranu zvířat, ale ten je v reálu bezzubý … Ale o tom jsem nechtěla …

Fenka byla hubená a malá a majitel trval na asistovaný porod – žádný císaře. (Víte, každá fena u mě musí porodit do hodiny. A dobrá je jen taková, která neštěká … Umím si představit, jak a kde končí ty, které nesplňují tyto jednoduché aspekty fungování.) Umím si je představit „nasáčkované“ v stájích , jednu vedle druhé, celý život za mřížemi bez možnosti volného pohybu, bez pohlazení, něžného slova, bez lásky … Přesně takto vypadala. Zubožena, s očima plnými strachu a otázek. Dominika z ní „vydolovali“ dvě obrovské štěňátka a ona přitom ječela. Vždy se mi chce z takových majitelů vracet. Pokud mohu, rychle se „doporučuji“ a jdu si po svém. Ale bylo ji třeba prekanylovat. Držela jsem malé tělíčko a to pejsek svými vyděšenými očima hledělo do mých. Zlatíčko moje. Jaké máš jen krásné očka. Vydrž chvilku … chlácholit ji a majitel se zarehoce. Zřejmě mu moje vyprávění se s „výrobním prostředkům“ připadá dětinské, naivní, hloupé, přiblblej … možná i něco jiného. Máte ráda psy? Zeptá se s posměchem. Ano. Odpovídám. Vy ne? Vy ne, odpovídám okamžitě za něj. Vždyt jinak by jste je neměli šedesát! Mlčí. Pro něj je šedesát psů, jako pro mě šedesát kolíků v zahradě, ke kterým uvážeme na jaře rajčata …

Po druhém štěňátku ho Dominika posílá ven – jděte se s ní projít. (At se štěňátka v bříšku posunou.) Jáj, to ona neví … Pochopitelně. Jak by mohla. Nemá jméno, a nedokáže nic. Vždyt je to jen stroj na Koten peněz. Není divu, že vůbec není vychovaná …

Je ale s podivnou, že k nám přicházejí i jiné „sorty“ lidí, kteří o sobě tvrdí, že svých pejsků milují. Že jsou to jejich děti, jejich členové rodiny, jen vyprávět … a přece je nemají zvládnutěch. Ne vycvičených. Ale ani vychovávaných. Fakt mi to nejde do gebule. Pokud mám tři děti a dvě vychovám, aby z nich nebyli vagabund, což mě vede k tomu, že na výchovu třetího – čtyřnohého dítěte kašlu? Já rozdíl ve výchově dětí a ve výchově psů nevidím. Mnozí majitelé – hlavně velkých (a nyní i onálepkovaných nálepkou: „ nebezpečný“ ) psů mi tvrdí, že: tito psi nesmí cvičit a do školy ho dáme až po půl roce … Ale já nemluvím o výcviku! Oponovat. Mluvím o výchově. Kdy jste učili svoji dceru používat toaletu? Mýt si ruce? Použít příbor? Pozdravit? Poděkovat? Zavázat si tkaničky na botách? … Ptám se a oni jen nechápavě hledí. I děti vychováváme od malička. A na „výcvik“ do školy jejich dáváme od šest let. Ale už jsou vychované. Vědí mnohé věci. Jsou samostatné … Proč to tak neděláte i se psem? …

Je zarážející, že jsou lidé ochotni tvora, kterého (prý) nadmíru milují, pro svou lhostejnost, neochotu, nevědomost, pohodlnost … celý život omezovat a odpírat mu jeho přirozené a přírodou dané potřeby, mezi které patří především volnost pohybu. Výchovou psovi dáváte „křídla“. Je samostatný. Svobodný, volný a hlavně šťastný …

Dennodenně se mě lidé v ordinaci, nebo na cvičák vyptávají: a jak ho mám naučit toto ? Jak ho mám naučit hento? Co mám dělat když …? Jak ho odnaučit? … Ale když jim to vysvětluji, ani jen neposlouchají. Když jim doporučím knížku o výchově, tak zavrtěl hlavou – ještě tak maximálně půjčit. Nemám knížky na půjčování! Je v nich moje práce, můj pot, moje dlouholeté zkušenosti. Moje „prohry“ i „vítězství“. A hlavně jsou v nich moje peníze (a ne malé), které jsem zaplatila tiskárně, aby mi je vytlačila. Nemám knížku na rozdávání! Mám ji na prodej. Je to dobrá knížka, tématikou jedinečná na našem trhu. Žádná komerční příručku a velkým množstvím fotografií a krátkými popiskami, které vás nic nenaučí. Ale kupodivu, lidé právě tuto knížku o výchově, ze všech kynologických publikací, které ve svém internetovém knihkupectví nabízím, kupují nejméně. Ne proto, že stojí hodně. (Nestojí). Ale proto, že nemají o ni zájem. Co už by jim taková knížka dala? Na co by jim byla? Měly by snad větší plat? Nebo by se lépe najedli? Byly by spokojenější či šťastnější? … Nabrali by znalosti a mohli by si sami vychovat svého pejska? Vyvarovat se mnoha nepříjemností a zlozvyků? A na co? Budou mít z toho oni sami nějaký prospěch? (Ne ten hloupý pes, o kterém sice tvrdíme, že ho máme rádi, ale na jeho potřeby zvysoka kašleme), my osobně! Co z toho kápne právě nám? Nic! (Pokud je nic dobrý pocit, že můj pes je šťastný a svobodný.)

Tři měsíce mám novou skupinu na cvičák. Setkáváme se občas i dvakrát týdně. (Někdy i tři. Vždy se přizpůsobím a nikoho neodmítnu, ačkoliv mě to stojí hodně času a občas i sil.) Každý majitel dostal na začátku ode mě i knížku o výchově s tím, aby si ji přečetl, protože s radami a výchovnými postupy popsanými v knize se budeme na cvičák setkávat pravidelně a bude dobře, pokud je už bude majitel ovládat. Mnozí nečetli ani úvod. Na co? Vždyt jim poradím. Vždyt jim ukážu. Vždyt jim řeknu. Vždyt proto ke mně chodí … Co na tom, že neovládají ani jen elementární teoretické znalosti, bez kterých se při výchově a výcviku doslova nepohneme z místa a bez kterých svého psa jen kazí? (Co je horší, svého často velkého a silného psa nedokáží ovládat. Je to o to smutnější, že právě díky takovým majitelům máme dnes v naší republice „seznam nebezpečných psů“ a diví se , že média „bijí na poplach“ …)

Tehdy musím hledat náhradní řešení a majitelé svého psa uvízne a cvičí se psem imaginárním – to znamená, že chodí po cvičák, dávám jim povely a oni dělají co dokáží, táhnouc za sebou prázdné vodítko. Je to sice k smíchu a možná i ponižující, ale je to jedniný způsob, jak do nich dostat množství vědomostí, zkušeností, rad a teorie, bez kterých se při výchově svého psa neobejdou. .. prostě všechno to, co si mohli doma nastudovat z knížky, ledaže nechtěli, a při tom jim nepokazit jejich psa … Protože pokud to všechno neovládáte, ne že si na cvičák svého psa sami nevycvičí, ale ještě si ho i pokazíte. (I proto se majitelé na svých pejsků často bezdůvodně zlobí. Pes totiž dělá vše rád a přesně se mnou, ale s nimi to dělat nechce. Ne proto, že je „zrádce“, jak ho sami rádi titulují. Ale proto, že já vím , jak mu to vysvětlit, aby to pochopil a udělal, co od něj požaduji. A právě to je to, co najdou v mé knize!)

Myslím si však, že znalosti se dnes už ani „nenosí“, ani nejsou často „k mání“. Ne prázdné informace. Těch máme až až. Jsme zahlceni informacemi. Přeplněné. Máme je nad hlavu! Ale jsou to zbytečnosti. Plevy, kterými nám média vyplňují v hlavách náš prázdný prostor, aby se do nich nevešly vědomosti, kterou jsou relevantní, potřebné a při kterých se nám v hlavách rozsvítí ona pověstná žárovka a spojíme si „dvě a dvě dohromady“. Informace, které nás naučí, jak přemýšlet vlastní hlavou a dávají smysl. A zřejmě se jim to dobře daří, protože mnozí vlastní hlavou nepřemýšlejí, jen opakují naučené, Odkoukala a odpočuté fráze z komerčních televizí či jjjiných médií. (Když se nedozvím, že Barack Obama si kdesi v předvolební kampani oblékl modré sako a modrou kravatu a tak splýval s pozadím sály, určitě tu noc ani neusnu …!) Vím, teď jsem ironická. Věřte ale, že spím mnohem spokojeněji, když vím, že se na své psy mohu vždy na sto procent spolehnout.

Často si je beru na cvičák. Hlavně atlaský. Mnozí z majitelů se ptají, co můj pes ví. Prý zda umí chodit u nohy, sednout, lehnout, skákat přes překážky … (Na těch svých „kyptíkoch“?) Neví nic. Odpovídám. Ale když jim řeknu, aby svého psa přivolali (učí ho to tři měsíce!), Neposlouchají ani jeden, přestože na něj doslova řvou a já řeknu atlaský pouze: pojď sem, zlato. A jde a nechá se připnout na vodítko. Atlaský není vycvičený. Je „pouze“ vychovaný! (Nebo zůstane, když ho odložím, zdolá kladinu, doslova prehopká na svých krátkých nožkách žebřík, vyleze na Áčko, nebo kouše s PASI do rukávu … protože to chci a protože to jemu dělá radost – dělat mi radost …) Nikdy se s žádným psem nepobije. (Ačkoliv se dokáže ubránit mnohonásobně větším a těžším psem a budí přirozenou autoritu. Často na svého „soka“ pouze upře pohled , a ten si útok rozmyslí. )

Mnozí majitelé tvrdí, že: mně je dobře, protože já vím cvičit psů, a tak mě moji psi poslouchají. A při tom jsou Skotové tak tvrdé „palice“, že je málo jim podobných plemen, které by byly takové tvrdohlavé. (Např. Sealyham teriér.) Dokonce i horští molossové jsou v mnohém přizpůsobivější, než Skotové. Těch je umění už naučit chodit na vodítku. (Zeptejte se majitelů Skotů, když mi nevěříte.)

Je to všechno o výchově a přístupu. Je to o tom začít hned a nečekat půl roku nebo osm měsíců. Věřte, že tak jako u lidí, jen někdo výjimečný je génius, tak v psí populaci se génius vyskytuje v setinách promile. Pokud by to byl právě váš pes, poznali byste to tak, že byste ho nic nemuseli učit, všechno by věděl sám. Pokud tomu tak není, patří mezi „šedý průměr“, mezi „plebs“, mezi většinu, která se musí vzdělávat, aby se něco naučila tak, jako já nebo moji psi. Jenže to asi není moderní. Protože lidi spíše zajímají „pikantnosti“ z bulváru – kdo s než, za kolik, kdy a kde … jak to, jak mít svého pejska vychovaného, ​​a tak mu dát svobodu. (A ne jen to. Právě v dnešní době by si měli majitelé hlavně velkých psů uvědomit, že každý jeden jedinec je reprezentantem onoho plemene. Že možná i právě díky nim se ono plemeno ocitlo na seznamu nežádoucích. A je mnohem těžší lidi přesvědčit, že náš velký pes je mírumilovný, pokud s námi na vodítku zametá a jde si, kam si UMAN a my jsme na konci vodítka, jen jeho směšným módním doplňkem, který za sebou bezduše táhne …) A tak jsem se vlastně zamyslela, zda opravdu těch našich pejsků máme tak neskutečně rádi, jak to o nich s hrdostí prohlašujeme …

PS – pokud máte pocit, že toto je reklama na moje knížky, není to tak. Na to mám vlastní webové stránky: www.sehnerova.cz ^[1]

PS 2 – vím, že tento článek nebude mít velkou karmu – lidé jsou neradi, pokud je někdo kritizuje, ale at …

References

1. ^{^} www.sehnerova.cz (www.sehnerova.cz)