Recenze: Divoká i magická stvoření unikají démonům – Aktuálně.cz

12:24 | 10.8.2012 | Jan Gregor ^[1]

Recenze – K filmům, které předchází tak jednoznačně nadšený kritický konsensus jako je tomu u Divoké stvoření jižních zemí ^[2] , má člověk tendenci přistupovat opatrně. Ale jednoznačný vítěz letošního festivalu v Sundance ^[3] a nositel ceny za nejlepší debut z Cannes ^[4] všechny pochybnosti rozpouští již od Prvních minut.

Už v mistrovském prologu před titulkem s názvem filmu vtahuje třicetiletý Benh Zeitlin diváky do magického příběhu na pomezí pohádky a drsného naturalismu, ve kterém se představuje jedna z nejpozoruhodnějších filmových hrdinek poslední doby.

Nejkrásnější místo na světě

Šestiletá Hushpuppy (Quvenzhané Wallisová zahájí) žije Se svými tato Winky (Dwight Henry) v Lavor, na „nejkrásnější místě na světě“. Z pohledu vnějšímu pozorovatelů je Lavor pravým opakem: komunita Podivíně a opilci tu žije v chatkách sflikovaných z plechu a různého harampádí v bažinatěch zatáčkách mořské delty a od civilizovaných oblastí Jižní Louisiany ji nepropustně odděluje proti zaplavení hráz.

Hushpuppy slýchává příběhy o nepřátelském světě za betonové zdi. Prázdniny tam prý mají jen jednou za rok, ryby jedí jen z igelitových obalů a děti strkají do kočárku, ulekli přednáší malá hrdinka v komentáři mimo obraz, zatímco kamera s citem pro realistické detaily zachycuje jednu z divokých slavností plnou pití, hudby a ohňostroj.

Hushpuppy rozkódovává řeč pták z jejich tepu, dělí se o „žrádlo“ (většinou oškubané kuře Ozeáš jen tak vcelku na gril) se psi a Když Lavor smetí z povrchu zemského bouře svou silou připomínající neslavný hurikán Katrina, lituje zvířata, které nemají tatu, který by je vzal do loďky.

V improvizované škole ji svérázná učitelka učí o tom, že Lidská těla Nejsou nic než maso a život je jen nepatrnou Součástí křehkého pletiva vesmíru, ve kterém do sebe všechno dokonale zapadá.

Porušená rovnováha světa

Suverénně do sebe všechno zapadá i Křehké struktuře Zeitlinova filmu, který je složení že zdánlivě nesourodých motivů a prvků, které se však skládají do překvapivého kompaktního a organického celku .

Je to sýrů vypadající sonda do společenství lidí, kterým se rozhodli žít mimo systém. K pocitu autenticity přispívá fakt, že Zeitlin se v oblasti postižené hurikánu Katrina pohyboval Několik let a do filmu angažoval samy neherci.

Je to ekologická bajka o tom, jak jsme ztratili spjatosti s přírodou a matička Gaia nám to pomalu začíná vracet. Ne náhodou se v Hushpuppyně fantazii o radu světa, který je narušený, objevují „pratuři“, obří stvoření, který náhle rozmrzla na severním pólu a vydávají se přes půl světa najít viníka přerušení Své klidné hibernace. Hushpuppy se totiž obviňuje i za potopu, protože chvíli před jejím příchodem v zlosti prokleje svého nemocného otce.

Vztah neortodoxního otce se svou dcerou je emociálních jádrem filmu. Možná že pudy zmítaného Wink je to nejdivočejší stvoření z mnohoznačného názvu snímku.

ke své holčičce je tvrdý, ale miluje ji láskou absolutní a bezpodmínečnou. Ve světě zbavené nános civilizace učí svou malou dceru instinktem přežití. Hushpuppy se musí naučit lámat krabi holou rukou, chytat a omráčit ryby a začít se smiřovat s myšlenkou, že Její Tatínek už tu dlouho nebude a bude tedy muset převzal odpovědnost za svůj život.

Divoká stvoření jižních zemí jsou totiž ve své nejčistší prapodstatě hlavně archetypální iniciační pohádky, v níži se hrdinka musí postavit Svým démonům (praturům) a pokusit se tím obnovit porušenou rovnováhu světa.

Renesanční režisér

Rafinované vystaven Scénář napsal Zeitlin se svou kamarádkou z dětství Lucy Alibarovou na základě Její divadelní hry. Dokáží si představit, že na papír nebo na divadle mohl výborně napsaný text působil trochu pateticky a vyspekulovaně, jako všechny příběhy, které se na svět dívají prizmatem na svůj věk přemoudřelého dítěte.

Ale filmové zpracování dokázalo vybalancoval ten správný tón odbaven, ve kterém není místo pro sentimentalitu ani dětinskost. V Poetic filmu se misí transcendentální lyrika Terrence Malicka ^[5] , temperament a smysl pro vystiženým outsiderského údělu jako od Emir Kusturica a cit pro zatáčky dětské fantazie jako ve Švankmajerově Alence.

Režisérovi se z potenciálně karatelského a depresivního tématu podařilo vykouzlit jeden z nejvřelejších, nejoptimističtějších a emocionální nejnabitější filmů nejen letošního roku. Podíl na tom má výborný, hymnické euforický soundtrack, který složil Se svými kamarádem Danem Romero sám evidentně renesanční režisér.

Ale takové zcela uhrančivé výkony šestileté Quvenzhané a její filmového otce Dwighta Henryho, civilním zaměstnání pekárny. Divoká stvoření jižních zemí jsou zkrátka filmem, který musíte vidět.