Přírodovědec a filmař Tomáš Hulík: Medvědi můžeme vyvážet – SME.sk

Když jsme se s Tomášem Hulík setkali před deseti lety, jeho slavný dokument o bobra z Devínské Nové Vsi měl právě premiéru na rakouském televizním kanálu ORF. Byla to událost. Ukázalo se, že mladý filmař, světoběžník a přírodovědec nabral správný kurz. Od té doby stál u zrodu několika pozoruhodných dokumentárních projektů, za kterými se skrývá láska k přírodě a krajině.

Co vás v poslední době nejvíce zaměstnalo?

Bývá toho najednou dost. Teď jsem například dlouho seděl nad svými fotografiemi. Vydavatelství Slovart se rozhodlo udělat výpravnou fotografickou publikaci o zvířatech, přizvali k tomu více fotografů ze Slovenska az Česka.

Měla by mapovat celý svět a jít i na mezinárodní trh. Kniha by měla vyjít příští rok.

Vybírali jste z celého archivu?

Ano, bylo to šílené. Ze sto tisíc fotografií zvířat a ptáků jsem vytřídit asi dva tisíce fotek, az těch si bude ještě vydavatel vybírat.

Máte na kontě spoustu zajímavých projektů, točíte, fotíte, píšete, spolupracujete se zahraničními firmami a televizemi. Takto fungujete každodenně?

Jsem úplně na volné noze. Dělám vše od režiséra přes výrobce až po kameramana a fotografa. Vymýšlím si projekty, pak se na ně snažím sehnat peníze a nakonec je i realizovat. Vždy se to děje v takových sinusoida.

Vymýšlení projektů je fantazie, shánění peněz je velké peklo, pak realizace je opět fantazie, a sezení ve střižně znovu peklo. Vše se děje přes kolegů, kamarádů a přes firmy, se kterými již dlouho spolupracuji v Rakousku a Německu. Začalo to filmem Návrat bobrů. O Bobr tehdy ve světě dokumentu málokdo zvěsti. Pokračovalo to Vysokými Tatrami, rysy a teď jsme začali spolupráci na filmu o orloch skalních.

Zanedlouho zřejmě začneme natáčet i film Wild Slovakia, který bude průřezem přírodou na Slovensku. Všechny okolní země něco podobného mají, ze zahraniční produkce, ale tam, kde je to velmi pěkné a relativně zachovány, tedy u nás na Slovensku, se ještě nic podobného souhrnné nenakrúcalo.

Jak to myslíte s tou OCHRANY?

Tak, že při té šílené devastaci našich hor, lesů a luk tu stále něco zůstává. Žijí u nás zvířata, která v Evropě již člověk tak rychle a snadno nenajde. Například vlk, rys, medvěd, zubr.

Medvěd není nebezpečný

Medvěda bychom mohli klidně distribuovat.

Mohli a měli. Ale nejde o to, že u nás jsou přemnožené, důležité je, že se potřebují někde šířit. Jsme schopni zásobit okolní země, kde dnes medvědi nejsou, ale historicky pravděpodobně byli. Je to o přirozené migraci. Bohužel, ekosystém v Evropě je takový zlikvidován liniovými stavbami, dálnicemi a výstavbou měst, že jejich původní migrační trasy a koridory jsou velmi narušené.

Například mezi Karpaty a Alpami je obrovský migrační koridor u Bratislavy. Přes Záhoří a řeku Moravu zvířata kdysi putovali až do Alp. Víme o rysech, dokonce medvěd se historicky našel někde v borinách a nyní je na Záhorí znovu …

třeba jej v takovém případě nechat na pokoji?

Když neškodí, tak ano. Jak přišel, tak i zmizí. Ale řeknu to i jinak: kdyby medvěd chtěl škodit, zůstávají po něm tisíce mrtvých. Bohužel, v myslivecké části obyvatelstva jakoby byla averze vůči zvířatům, které mají ostré drápy a velké zuby. Přímý konkurent. Jinak si to neumím vysvětlit.

Množství zvířat jako rys, vlk, různé dravci jsou dodnes škodné a mohutně se na ně střílí. Těžko říct, co myslivce k tomu vede. Možná – řeknu to trochu nadneseně – když se oni tak starají o své srnčeky a jelenec a pak přijde rys nebo vlk a dvě-tři zvěře jim sebere, je to naštve. Nebot pak si je nemohou vstřelit. I jedno, i druhé, i třetí přece patří do přírody.

Co tedy s přemnožením?

To, zda je některý druh přemnožení, bych nechal na výzkum. Číslo o medvědech funguje na Slovensku již osm set let, o vlcích nevíme absolutně nic. Přemnožení souvisí is tím, že se to děje v Tatrách a média to okamžitě rozfofrujú. Hned víme o každém medvědovi, který se v blízkosti lidí ukázal.

Ty zvířata někde musí být. Nepovažoval bych to za kritický stav, jděte se podívat na Aljašku, jak se lidé naučili žít s medvědy. Vymysleli si rolničky a jiné věci, se kterými chodí do terénu, a hlavně mají pravidla, podle kterých se řídí, a pak nedojde k významným setkáním s divokou šelmou.

Jaká jsou pravidla?

Pravidlo je být vyslechnut a být viděn. A netúlat se někde mimo chodníků. Být tolerantní. Ve většině případů medvěd uteče. Já jsem se setkal s medvědem x-krát, a vždy to byl on, kdo utekl.

Jedině jednou to bylo horší, ale to byla moje chyba, protože jsem byl tam, kde je medvědí teritorium, a byl jsem úplně ticho. Medvěd si zamumlal, byl naštvaný, ale poslušně odkráčel. Zachránil mě mobil, který mi právě zazvonil. Jinak bychom se byli setkali tváří v tvář na chodníčku.

Medvěd, podobně jako vlk, není nebezpečný, pokud se s ním nesetkáme tváří v tvář, není postřelen, nemocný, nebo si nebrání medvíďata do jednoho roku. Přestože jsem medvěda potkal mnohokrát, stále si myslím, že vidět takové zvíře v přírodě je fascinující zážitek.

Rysíky Muro a Líza se narodili v ostravské zoo. Tomáš s kolegou Milošem Majdou jejich vychovali a učili přežít v přírodě. Mapuje to film Návrat rysů

Rysy nás vnímali jako dodavatelů žrádla

Jak se připravujete do terénu?

Za výzkumem musí být zkušenosti. Při Bobr to byly moje, spolupracoval jsem s Andym Šutekom, dnes architektům, as Fedorem Čiamporom, dnes zoologie.

Při rysech přinesl své zkušenosti kolega Miloš Majda, který už před naším projektem vrátil jednoho rysa ze zoo do přírody. Nyní spolu děláme orly skalní, kterým se Miloš celý život věnuje.

Kolik zvířat jste si takto vytipovali?

Bobři byli první. Později, v rámci filmu o Tatrách, to byly skoro všechna zvířata, která jejich obývají. Tam jsem si pozval na spolupráci Pavla Barabáše, který měl o Tatrách fantastické znalosti a byl tam jako doma. Pak jsme začali s rysy.

Vzali jsme si mláďátka ze zoo a učili jsme je všechno, co mají vědět ve volné přírodě na přežití. První dva měsíce jsme s nimi žili u Miloše doma v Dolním Kubíně, a když rysníci zdemolovali celý byt, šli jsme do Velké Fatry, kde jsme s nimi ještě deset měsíců žili na chatě. V následujícím roce jsme se snažili je ve volné přírodě dohledat a najít známky toho, že žijí a existují.

Muro se dvakrát nafotil na fotopast a našli jsme plno jjjiných rysů. Těch našich jsme zatím exaktně nepotvrdily. Ve spolupráci s jednou anglickou neziskovou organizací odebíráme DNA vzorky a chceme na základě nich dokázat, že jsou to Muro a Líza.

Výsledkem je dokument Návrat rysů. Jak si vzpomínáte na jeho tvorbu?

Jednou částí projektu bylo vyzkoušení metodiky, jak vypouštět zvířata ze zoo zpět do přírody. V té době najít volného rysa bylo velmi těžké. Rysy jsou vedeny v plemenném chovu, v zoo se snaží pospojovat páry, aby zůstala zachována čistá genetika.

Nakonec jsme měli štěstí v Ostravě. Narodili se čtyři mláďata, co bylo na matku příliš, takže nám s velkou radostí poskytli dvě. Ředitel řekl, že je to alespoň malá satisfakce slovenské přírodě. Nebot rysy, které byly reintrodukované do jjjiných částí Evropy, pocházeli většinou ze Slovenska.

Při bobra při Devínské Nové Vsi přežil Tomáš tisíce hodin. Zvykli si na něj a nebáli se přiblížit na dotek. Zde vznikal slavný dokument Hulík a jeho bobři

Jaký byl život s rysíkmi?

Hned na začátku bylo třeba naučit je na nás, protože jsme je vzali přímo od matky. Byla to tortura, sladit se s nimi, pochopit jejich chování. Prvním krokem bylo vytlouct jim z hlavy, že jsou rysy, ale pak jim to tam bylo třeba znovu natlouct. Museli jsme dosáhnout, aby na nás neútočili.

Zdá se, že je to pěkná kočička, ale drápy má ostré jako žiletka a místy to bylo značně nebezpečné. Hlavně když jsme byli v chatě, kde bylo třeba za telefonickým signálem utíkat dva kilometry a nejbližší vesnice byla dvanáct kilometrů. Ale pro mě to byly dva nejkrásnější strávené roky.

Co bylo nejtěžší?

Rysy se navázali na sebe a nás vnímali jen jako dodavatelů žrádla, takže se s nimi velmi těžko komunikovalo. Na to jsme naštěstí měli fenku Lilicu, která nám pomáhala s komunikací. Věděla si to říct i s nimi, i s námi. Vzali jsme ji z útulku, když rysníci – tak jejich voláme – měli asi tři měsíce. Byl to německý ovčák.

Dnes už Lilica nežije. V médiích se loni objevila zpráva, že ji zastřelil myslivec. Už se případ dořešit?

Bohužel, stále se vyšetřuje. Podali jsme podnět, zda nebyla náhodou utýrané, protože kromě střelné rány měla několik jjjiných zranění.

Jak jste prožívali dva protichůdné procesy – nejprve abys rysy na vás zvykli, a pak zase od vás odvykli?

Když byly s matkou v zoo, už dostávali i kus masa, ale samice si to spravovaná, proto jsme zpočátku měli velký problém do nich něco dostat. Ale pak měla moje máma geniální myšlenku, kterou již vyzkoušela i na pejscích a kočkách – dát jim na žrádlo šlehačku.

Vzali jsme šlehačku, rysníci začali papat a od té doby nebyl problém. Když byli s námi, vždy byly Nazran. Postupně jsme zvykli žrádlo vynechat, at si něco uloví. Museli jsme dosáhnout, aby pochopili, že když něco chytí, tak se z toho najedí. V tom byli fantastičtí, neuniklo jim nic. Dokázali se zaměřit jen na svou kořist.

Byl jejich odchod těžký?

Byl to přirozený proces. Rysy se rozhodli od nás odejít samy přibližně v době, kdy i divocí rysy odcházejí od matky. Hráli jsme se na zápraží, rysníci odběhli do lesa tak, jak to už párkrát předtím udělali, a už se nevrátili.

Čekali jsme, že se budou vracet alespoň jednou za týden-dva, nebo když budou mít problém s ulovením kořisti, ale pravděpodobně jsme jim ukázali dobré místa, kde se dá ulovit nějaká myšička nebo ptáček, takže se o sebe věděli postarat.

Mnoho památek je na Slovensku v dezolátním stavu

Výrazný vztah ke zvířatům když přírodě jste získali asi doma.

To je pro mě to nejdůležitější. Vztah ke zvířatům a přírodě už není taková samozřejmost jako kdysi. Otcově hobby byly motýly a brouky, se kterými jsem během vysokoškolského studia i já začínal. Často mě vodili do přírody, naučili mě mít ji rád.

Po rysech jste začali s dokumentem Cesty Slovensku. To bylo najednou něco úplně jiného. Jaký byl váš záměr?

Byl to projekt, který vznikal velmi dlouho, peníze se sháněli několik let. Původně jsem chtěl představit Slovensko pro cizince, jednak přes známých lidí ze Slovenska, a opačně přes zahraničních, kteří působili na Slovensku.

Nakonec to skončilo klasicky – při mapování pěkných míst, kde jsem si vytyčil neopakovat záběry, které již byly stokrát natočeny. Hledali jsme nové obrázky, záběry, pohledy, snímaly jsme je časosběrné, chtěli jsme to netradičnější.

Dobrých filmařských dní bylo však málo, slunce sice svítilo, ale byla modrá obloha, což je pro mě jakoby pršelo.

Chtěli jste se vyhnout i notoricky známým místům?

To se nedá, na Slovensku je toho sice dost, ale ne až tak mnoho, aby se tomu dalo vyhnout. Chtěli jsme se však vyhnout klasickým záběrem, jako například na Spišský hrad nebo na Děvín, a dělat atmosférovo jiné obrázky. Ne vždy se to dá, i proto, že na první pohled je památka sice krásná, ale na druhý, filmařsky, člověk zjistí, že v pozadí je komín, fabrika, nebo je to takové ošarpané, že se s tím nedá nic dělat. Měl jsem hlavu v smutku z toho, že plno památek je v dezolátním stavu.

Nezajímá vás téma o rušivých elementech slovenské země?

Zatím jsme se soustředili pouze na krásné věci, ale mezitím jsme si vymysleli fotografický podprojekty Dark side of Slovakia, který dokumentuje odvrácenou tvář Slovenska.

A co se už podařilo natočit o orloch skalních?

Jde o velmi náročný film. Musíme vymýšlet zcela nové přístupy k natáčení. Vše se děje ve výškách, a hlavně, nechceme zvířata vyrušovat. Jsou na to velmi citlivé. Musíme zajistit, aby kamery dokázali nahrávat na velmi dlouhou dobu, musíme natáhnout desítky metrů kabelů, abychom vůbec nepřicházeli s orla do kontaktu.

Miloš, pod úřadem kterého se všechno děje, dělá s orla pětadvacet let, takže ví, co si může dovolit. Dvacet párů orlů musí každý rok nově najít, protože mají ve svém teritoriu několik hnízd a mění místa pobytu. Je to neuvěřitelně náročné na logistiku, a hlavně abychom neudělali nějaký kiks na přírodě.

Nebot od momentu, kdy orli jdou snést vajíčka až do vylíhnutí mláděte uplyne dlouhé období, během kterého nemůže být v blízkosti ani noha. Musíme mít vše připraveno, potichoučku přijít, zapnout kamery a zase potichoučku odejít. Film by měl být hotový v roce 2014 a opět je to spolupráce se zahraničními televizemi a doufám, že se do koprodukce zapojí i Slovenská televize.

Má něco společného dokumentování lidské a zvířecí země?

Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Pro mě je fotka a film o tom, jestli to lahodí oku, nebo ne. Dokumentovat přírodu může být větší relax, ale o to více třeba hlídat na zlomek vteřiny, kdy dojde k akci.

Příroda není tak dobře manažovateľná jako lidé, ale určitě jsem raději v ní. A co je nejdůležitější, zvířata si nezávidí. Považuji to za nejhorší lidskou vlastnost.

Vaším prvním velkým dokumentem byly bobři, které jste natáčeli při Devínské Nové Vsi, kde od dětství žijete. Stále se k nim vracíte, nebo je to už uzavřená kapitola?

Spíš se vracím na to místo, mám to tam moc rád. Už nevyhledávám přímý kontakt s nimi. Chodím tam většinou fotit, je to pěkné místo i na procházku se psy a tak. Ale když se v blízkosti vyskytne bobr, vždy mě to potěší. Řeknu to hloupě – protože s nimi vím komunikovat, je pro mě relativně jednodušší jejich setkat.

Motýli značkují centrofixkou

Toleruje rodina vaše pracovní výlety?

Nejhorší to bylo asi pro mou Silvii v době, kdy byla těhotná a přímo po porodu. Tehdy jsem finišoval na projektu Cesty Slovensku. Doma jsem se vyskytoval jen jednou za čas, na chvilku.

Teď mám období, že mohu být doma častěji, tak si to užívám. Příští rok mě však čekají ještě další natáčení – na Neziderského jezera nebo na Amuru. A momentálně máme s klukama z Avistudia rozpracovaný ještě jeden úžasný projekt.

Měl by to být seriál pod názvem Přítomná minulost. Jdeme v počítačích rekonstruovat zříceniny hradů, zámků, památek. Právě jsme natočili trailer na slovanském hradišti na Ducovom. Rekonstruovali jsme rotundu a život Slovanů v 9. století.

Které hrady budete rekonstruovat?

Vybrali jsme dvanáct – římské památky, klasické hrady jako Čachtice, Spiš, Děvín, ale i Banskou Štiavnici, kde budeme rekonstruovat technologický systém Tajch. Máme i hut při Zuberci, v Podbielu a také budovy v Bratislavě, kde se budeme snažit vyhledat archivní záběry, pokusíme se postavit synagogu, odstranit nové mosty a podobně.

Z vašich cest vznikají i reportáže. Chystáte i zde něco zajímavého?

Dělám reportáže z toho, co znám a kde právě filmy, ale není to pravidlo. Teď jsem byl s jedním kolegou na Jasoň červenooký, je to u nás mizející motýl, někteří pseudoentomológovia nebo spíše sběrači plevel celé populace. Proto se tyto motýli začaly na jedné lokalitě značkovat. Napíše se jim na křídlo číslo.

Jak se dá motýlovi napsat na křídlo číslo?

Je to druh motýla, kterému se nezošúchajú z křídel šupinky, takže normálně centrofixkou.

Je to velmi směšné – najednou vidíte poletovat kolem sebe desítky číslovaných motýlů a hledáte mezi nimi nějakého neočíslovaného. Myslím si, že to je perfektní pomoc přírodě, ale hlavně neocenitelné vědecké poznatky, protože takto víme sledovat migraci jednotlivých motýlů po lokalitách a jejich četnost.

Příští rok by mohl vyjít článek s názvem V ráji očíslovaných motýlů. A doufám, že aspoň někteří, co chtějí mít doma Připíchnuté Jasoň červenooký, se trochu vzpamatují.