Děda Měl Kroměř vášnivého nimrodění, válečného hrdinství a opatřen obecenstva svými zážitky ještě jednu věc, které nadevše miloval a kde jsem od ní takové částečné okoukal. Šlo o malování obrazů, barevných krajin, které Nejčastěji zachycovaly kus lesa či zvěře. Tato jeho záliba úzce souvisela především se zmiňovaného myslivosti; Když děda totiž zestárl, oči mu začali vypovídat službu a střílení do kanc a srnců už mu tak dobře nešlo, ba co víc – mohl by se dokonce stát osobou nebezpečnou, chodil raději jen na procházky po lesních stezkách, nebo seděl venku u lesa a maloval si ji. Sem tam si nějaký prvek domyslel, ale jeho obrazy sbírali vždy vesměs úspěch – hlavně v tech „nejlepších letech.“ Později, když mu zrak nestačil pomalu ani na to malování, už to taky nebylo ono.

Dobře si vzpomínám, jak jsem byla malá a on si na zahradě roztáhl stojan a pustil se do práce. Nezvěčňoval sice naši zahradu, což se zpět celkem divím, nebe taková divůčina, plná plevelových květin, Leckie dosud ani nespatřených, a košatěch jabloní, které v Seru vypadaly jako nějaká děsivá stvoření z levný hororových dývýdýček, je sněm snad každého umělce. Ale děda zůstal věrný lesním krajinky. Byl výborně připravený; Když byl na chalupě na Vysočině, kde přebývá stále častěji (za chvíli pochopíte proč), vyfotil si pěkný kousek, připíchl si zde fotku na stojan a vesele patlal dál.

„Co myslíš, MEL bych sem na tu paseku dat srnky, nebo raději divočák?“ zeptat se mně Tehdy. To bylo přesně to domyšlený určitěch prvků, které jsem dosud vzpomněla a srnka nebe divočák bylo jeho Největší dilema. Bylo to sice skoro úplně jedno, ale to mu nikdy nikdo nedokázal vysvětlit.

Svůj ateliér Technik u nás doma, v malé místnůstce v podkroví, které dominovalo obrovské střešní okno s výhledem rovnou na hvězdy. Bylo to tam plné obrazů, ale nikdy ne skic (děda totiž neskicoval, ani neskicuju já), broky, zbraní, suvenýry z mládí a asi všeho, co kdy člověk, který zažil války, byl myslivcem a malířem, nashromáždil. Takové tam byl červený rotoped, který nebylo kam umístit, protože moje maminka svůj boj s nadbytečném kily vzdala už někdy v sedmdesátěch letech, a mnoho knih a časopisů o myslivosti.

Co pro mě bylo ovšem nejzajímavějším kouskem v celém tomto uměleckém doupěte, byl Těžký černý kufřík náladovanou olejovými barvami. Toto lákadlo děda nikdy nezamyká a začal až později, když jsem jako tříleté dítě jeho obsah rozebrala a vytvořila válečné malby nejen na svém drobné tvářičky, ale takové na peří Babiččino slepice v domnění, že pak začnete snášet kraslice. Pamatuji si, že babička mě po tomto incidentu vykoupala v ředidlo, slepice zakroutila krkem a udělala z nich výbornou polévka a žrádlo pro našeho Jezevčík Dana av neposlední řadě její takové došla trpělivost Se svými bordelářským manželem. Děda byl z podkroví odsunu jinam, ale protože Neměl kam, ukázal se babičkou vydán příkaz později než nechtěné vymstění. Děda, mj. věčný kutil, chopil se Několik sololitovým desek, kdesi na skládce posbíráte staré střešní tašky, taky někde Sehnal ještě skleněné tabule a po Několik málo chvílích vybudovat přímo na naší zahradě svůj nový ateliér o velikosti dvakrát dva metry, coby přístavek naší garáži . Dovnitř pak nastěhoval starou postel, stolek, vařič i nádobí a takto začal ve svém kutlochu, jak jsme tento Atomový kryt později nazvali, bydlet a žít. A také začal častěji jezdit na tu naši chalupu.

Přestože byl kutloch plný pavouk, myší, brouk a takové slepice, nebála jsem se do ní ještě vleze (dnes už by mě to ani nenapadlo a také Tehdy jsem byla asi jediná) a sledovat děda jako při malbě, tak při pozorování zahrady, na který měl díky velkému množství skleněných tabulí výhled Přímo královský. Jednou jsem jí tedy poprosila, že by mně mohl něco málo ze svých uměleckých schopností ukázat a že bych se také ráda stala malirka krajinářky.

Pro dědečka to okamžitě zavonělo hobby a tak sbil do kupy pár dřevěných tyčí pokud ježíška jsem dostala Malířské stojan, dělaná přesně na svou dětskou nevelikost. On totiž vůbec rád kutil, jak už asi víte. Vzpomínám si, jak mi jednou maminka s babičkou přivezli z návštěvy chrudimské muzea loutek maňásci Lišky a prasátko v montérkách a já jsem byla nešťastná, že nemám žádné divadýlko, tak děda bez zaváhání slepí dvě sololitové destičky, na jednu z nich namaloval karikaturu ježka a napsal nad ni „U ježka,“ čímpak myslel jako chaloupka U ježka nebe putyka U ježka. Ani v případě stojanu jsem tedy nemohla přijmout zkrátka. Bohužel jsem pod stromečkem nenašla žádné barvy, které byly pro můj záměr naučit se malovat docela DŮLEŽITÉ, ale stalo se, že mi děda zapůjčit svůj černý kufřík se vším těmi olejovky Uvnitř a štětec, který byl dlouhý jako moje malá ručička. Sice se mi nedostalo oleje, abych v Něm mohla ty barvičky patřičné namíchat, ale z toho jsem si hlavu ve třech letech až tolik nedělala. Nejdůležitější bylo veledílo, které odstartovalo moji životní kariéru; obří hnědá placka neurčitěch tvarů, sem tam šmrncnutá modrou nebe červenou. Strávila jsem nad ní Tehdy asi hodinu, přičemž jsem stihla záhněda celý obývací pokoj (jestli jsem to nepsala, tak se to odehrálo Přímo tam) a babička, které mi pohotově stihla zvážit zástěru a Které bylo jasné, že mě zas bude muset namočit do ředidla , skoro dostala z Dedy mrtvici. Bylo jasné, že budou muset malovat venku. Ale už se to tak nikdy nestalo.

Moje maminka Tehdy pracovala v kanceláři a začala mi domů nosit tužky, takový ty spojené papíry s díra na okrajích, zvýrazňovače a takové mi kupovala pastelky a fixy. Byla to nakonec ona, absolutní umělecký antitalent, kdo mně naučil nakreslit princeznu nebe pejska a já tech děrovaných papírů brzy pokreslila stovky. Tak se stalo, že jsem začala kreslit a od té doby se k malbě vrátila jen tolikrát, že byste to spočítali na ruce.

Myslím, že to děda ani nemrzelo. Ještě toho večera totiž zapomněl, že nějaký stojan kdy smontoval a dále rozjímal nad naší zpustlo zahrádkou, které zahalili jemné červánky a začal se v ní ozývá nádherný seká zpěv.