cityDoll: Krmivo pro ptáky
Byli to jakoby roky, co se nepohnula. Prázdné akordy bez bicích a zprávy v televizi stále stejné. Jen seděla v křesle a pravou rukou s hodinkami Guess klepkala prsty do opěradla. Pěkně lakovaného třešňového dřeva.
Vyšla možná tak vyhodit smetí. A vždy bez zbytečných pohybů. Ani když šla do garáže po auto a odfrčala pryč. Žádná mimika, žádný tanec.
A když se vrátila do křesla, děj se uzavřel, takže se jakoby nestal. Papoušci se také velmi nehýbali. Mlčeli jako v Hitckokovom hororu, i sporák mlčky smažit.
V březnové dny zvykla rAno vyjít na balkon v dlouhém tričku s tváří Marylin a bez kalhot po tom, jak děti obriadila a poslala do školy. Z balkonu jim zamávala. Potom zkřížila nohy na židli a začala hltavě jíst snídaně s paperpackovou knížkou na kolenou. Vždy to bylo stejně.
Jednou o takovém čase uviděla auto před svou garáží.
„Hej!“
Postavila se a instinktivně si zatáhla tričko ke stehnům. Mladý chlap, co z něj vyšel, se na ni podíval.
„Mi stojíte před garáží!“ řekla slovosledem, kteří lidé používají většinou, když se cítí hloupě.
„Zazvoní vám. Jarmila …“ řekl.
Stehna její skoro zmodřela v tom chladu. Navlékla si alespoň legíny a vběhla do chodby. Když slyšela cengáč, otevřela. Ten kluk jí podal ruku a tvářil se, jakoby mu něco dlužila.
„Jsem Matej. Syn vaší sestry Adély.“
Nikdy předtím ho neviděla, ani jako dítě ne. Adela žila ve Španělsku od dvacítky, párkrát přišla sestru navštívit, ale vždy bez syna. O Matějovi ale věděla, měl být synem chlapíka, který dělal na ambasádě. Adela s ním nežila.
„Přišel jsem naočkovat psa.“
„Nerozumím,“ řekla stroze a ruce si zkřížila na břiše. Litovala, že si alespoň nenamalované rty, vypadala by trochu méně rozespalý. Stál před ní nikdy předtím neviděn synovec a ona se ani nezmohla na pořádný úsměv.
„Mám fouska v autě. Dala mi ho máma, možná si ho pamatujete. Ale nemám na něj doklady . Máma říkala, že je nechala u vás ještě před lety. Tehdy ho očkovaná naposledy, pak ho nechala u tchýně. Že prý byste je měli mít. „Vysvětlil a nervózně si přitom mnul ruce.
„Adela u mě zapomněla hodně věcí,“ vzdychla Jarmila a vzpomněla si na její obnošené pyžamo a diář se jmény bývalých spolužáků. „Jsou to už roky …“
Zdálo se, že Matěj to očekával. „No tak nevadí … něco vymyslím. Nevím, jak se postupuje v takovém případě, ale …“
promnul si rukou nos z obou stran a stydlivě zamrkal. Jarmila se zkusila bleskově vrátit v časové ose k momentu, kdy ji Adela navštívila naposledy. Na rukou měla fleky. A páchla od kopru.
„Mám ruce černé od hlíny, a ty mi tu núkaš zákusek, tak úhledně …“
Byl to Andělský dech z bílků a kávy.
Adela se věčně musela omlouvat. Nemohla si to odpustit v žádné situaci. V tom byla otravná.
Od té doby ji neviděla. Prý změnila účes, ale to bylo asi jediné, co změnila, kromě možná dvou párů ponožek a těstoviny možné podlievala jinou omáčkou. Adela málokdy měnila věci.
„Pokud chvíli počkáš, zkusím to pohlídat, ale nevím … Pojď dovnitř.“
Nechala dokořán otevřené a rozběhla se po chodbě. „Dáš si čaj? Kávu? Koňak?“
Neodpověděl a pomalu vešel. Vyzul si vcelku noblesní boty a prošel bosý do obýváku. Jarmila se mu přimlouvala přes otevřené dveře kuchyně. Čím více voda v konvici vřela, tím více musela křičet, a nakonec musela projít do obýváku ohádzaná utěrkami. Matěj si dekorace na poličce. Speciální keramického psa.
„Jen jsem …“
„Ano, taková hloupost.“ Zasmála se. „Fero to dostal na třicítku, chápeš. Ehm … tedy, to je můj muž.“
„Jasně.“
Matej se vzdálil od poličky a překřížil si ruce za zády. „Nyní je v práci?“
„Ano.“ odpověděla a sucho se zasmála. „V Iráku.“
Prošla zpět do kuchyně a zalila kávu. Když se vrátila k Matějovi, seděl na koženém gauči a prohlížel si magazíny. „On je voják?“
„Ano.“
Zapnula na věži nějaké slaďáky, posadila se naproti němu a začala vyzvídat, co dělá a jak se má. Moc ho přitom neposlouchala. Soustředila se na to, jak moc narušil její kamenný řád dní.
Matej vyprávěl mnoho a velmi rychle měnil témata. Skončil při tom, že má nějakou nemoc.
„Nikdo neví přijít na to, co to je,“ řekl přímo požitkářský a přeložil si jednu nohu přes druhou. Jarmila se trochu napajedila z té morbídnosti.
„Celé léto jsem byl na infúzkach,“ pokračoval. „Napichali mě injekcemi a trhaly ze mě vzorku. A nic. Neví se, co mi je. Jen, že je to nějaká anomálie.“
Jarmila nevěděla, jak reagovat. Matej si lžičkou rozmíchal kostku cukru v kávě. Dodal, že dluží pojišťovně kopec peněz.
„Kvůli nemoci jsem musel odejít z roboty. Chápete, dýchat výpary v chemičce, nic moc. Nyní si něco hledám, ale je to těžké. „
“ Máma ti nepomůže? „zeptala se.
„Dala mi nějaké peníze,“ řekl neurčitě a upil si. „Bylo to ještě na začátku léta. Všechno jsem už minul. Teď bydlím u kamaráda. Mame jsem psal dopis. Ještě mi neodepsala.“
„Také s ní moc nejsem v kontaktu.“ Podotkla Jarmila. Začínala cítit, že ten rozhovor společensky nezvládne. Bylo to příliš neobvyklé a trapné.
Odběhla do kuchyňského koutu a sehnula se za pult, aby ji neviděl, když si protáhla z láhve Jacka Danielse , jehož vytahovala z chladničky při menstruačních bolestech.
Pomalu se vrátila k němu a obkrútila si vlasy kolem prstu, aby zakryla nervozitu. „Takže … co plánuješ teď dělat?“
Povzdechl a neurčitě řekl, že mu přijdou nějaké výsledky z testů a zase možná půjde na pozorování do nemocnice. O pejska se bude starat kamarád. A že potřebuje sehnat nějaké peníze na splátku půjčky z nebankovního subjektu.
Jarmily udeřil na citlivou strunu. Před jeho odchodem mu dala stoeurovku a pár stravenek. Ty mu měly vydržet na týden obědů v Palace Hotel Polom.
„Mám jednu prosbu,“ řekl. „Je mi to hloupé, ale … strašně se mi líbí váš keramický pes.“
Jarmila se zasmála. „Klidně si ho vem, pokud ho odneseš.“
Řekl něco ve smyslu, že ho tak dost obdařila, ale nakonec si ho v náručí odnesl do auta. Jarmila mu zamávala z okna, pak si šla dát zmrzlinu a ještě pár glgov Danielse.
Po víkendu se děti vrátily domů. Znovu ji obskakovali, když smažené řízky. Po dlouhém čase se odvážila zavolat Adele. Adela jí do telefonu hrubě vynadala za to, že dala jí synovi peníze. Prý si neskutečně rád vymýšlí, kudy chodí. Žádnou nemoc nemá. A peněz má dost. Má práci, kde vydělává jako prase. Jarmila si s lítostí uvědomila, že slovenská se jí dost pokazila.
O týden ji Matej navštívil znovu. Nevěděla, jak se má zachovat. Byl jiný. Bledý a vychrtlý, jakoby byl opravdu nemocný. Pozvala ho dovnitř a děti zavřela do pokoje.
Když seděl na gauči, tak si nehty.
„Měl jsem minule obavu o vaše papoušky,“ řekl. „Nevypadají docela zdravě.“
„Ani vy nevypadáte zdravě, bez urážky,“ podotkla. Měla pocit nepříjemného deja-vu. Jako kdyby byla celá věc s Matějem byla otřepaný scénářem její paperbecků.
„Trochu se mi prihoršilo. Akorát mě pustili z nemocnice.“
„Jak dopadly výsledky?“
„Špatně.“
Na stůl položil sáček se semínky. „Mám asi tak měsíc života, řekli doktoři.“
pohladil se na kalhotách, asi od nervozity. „Dejte jim toto krmivo. Je v něm hodně vitamínů.“
Jarmila se napriamila a Koktavě řekla: „A takže te-tedy … zjistili, co ti je ? “
„Ne úplně.“ Vzdychl. „Je to složitější. Mám nějakou anomálii. Srdce to neutáhne.“
A nepochopitelně se zasmál.
Jarmila si zkřížila třesoucí se ruce av duchu si řekla, že toto je opravdu velmi, velmi hloupý scénář. Opatrně řekla: „Volala jsem s Adelou, a ta řekla, že ti nic není a práci máš.“
„O práci jsem přišel, jak jsem řekl.“ odpověděl po chvilce mlčení. Byl překvapen. „A nemocný jsem, jen máma to neví. Ani do dopisu jsem jí to nenapsal. Není mezi námi žádná důvěra.“
Poslední větu řekl velmi chladně.
„Máma mě zná jako člověka, který si rád vymýšlí, to je pravda.“ Dodal. „Ale každý věří tomu, čemu chce věřit.“
Postavil se a řekl, že už půjde. Začal něco říkat o tom pejskovi z minula a očkovacím zákoně, což bylo absurdní po předchozím rozhovoru. Jarmila ho přerušila a zeptala se, jestli se ještě ozve. Prý ozve.
Zabouchl dveře a děti vyběhli z pokoje.
„Kdo to byl?“
„Takový … ujo.“ řekla. Cítila se velmi hloupě.
snažila se co nejvíce času trávit nehýbaním. Tehdy se cítila trochu bezpečně. Vnitřní hlas, který jí říkal, že jednou se bude muset rozhodnout, zda Matěj je nebo není nemocný, ignorovala.
Děti chodily do školy a ona sedávala na balkoně. Někdy pila, někdy smažené řízky. Jednou jí zavolala Adela.
„Byl od té doby u tebe?“ vychrlila drsně.
„Byl.“
Obě chvíli mlčeli a pak Jarmila řekla: „On umírá, Adela.“
V té chvíli Adela spustila cosi španělsky. Asi nadávky. Jaksi plynule přešla do češtiny a řekla: „Můj syn si vymýšlí, pochop to už!“
A pak vyprávěla něco o zpronevěře jakýchsi peněz, o jeho otci, který ji okašľal a hrával do úmoru na automatech.
„Říkala si, že jemu ani tak nejde o peníze.“
„To tedy nejde! Pochop, že on lže jen proto, aby lhal! Vždy byl takový! Má prokletou povahu! I náš otec byl takový, vždyt víš! Je to dědičná kletba! „
Jarmila ji nakonec zrušila a šla se do kuchyně opít.
O pár dní vyšlo slunce a jaro se rozlezla po náměstí. Bylo to takové náhle, že Jarmila ani nevěděla, kdy se to stihlo stát. Kavárny se dokonce odvážili postavit terasy se slunečníky a proutěnými křesly.
Na takových pak seděla s Matějem jako v Tatarkova románu. Plivali si do šálku, když jí nechutnalo hořké presso a on se řehtal. Byl bledý, ale ne nešťastný.
Začali spolu chodit ven, protože Matej nechtěl sám utrácet její stravenky, ale nejen kvůli tomu. Jarmily se zachtělo trochu se pohnout.
Adélu nezmínili. Vůbec nemluvili o rodině. Povídali si vtipy a historky ze školních dob. Nebyly si velmi podobní, ale to ani nečekali. Dokázali se s tím vyrovnat.
„Před smrtí se dá vyrovnat s překvapivě hodně věcmi.“ Argumentoval vyškerený Matej.
Jarmila podotkla: „Jenže … já tak docela nevěřím, že si nemocný.“
Matej na to reagoval po svém. Rozesmál se a pak náhle zesmutněl. „Jak chceš … jsem zloděj a kurevník, máma má pravdu.“
Poprvé ji vzpomněl. „Když jednou nelžu, nikdo mi nevěří.“
A pak se přiznal: „keramického psa jsem prodal.“
Neodpověděla.
Někdy se šli projít na náměstí a krmili holuby. Těmi semínky, které Matej donesl i papouškem. Těšil se z toho. Jarmila podotkla, že jeho vztah ke zvířatům je neobvyklý.
Opírala se o opěradlo lavičky a nesymetricky se škľabila kvůli slunečním paprskům.
„Je možné, že si tím něco kompenzuje , „prohodil.
Pak se zvykli projít pod laubňami. Ptal se jí na manžela a ona dokázala zcela bez roztrpčení mluvit o tom, jak uklízí nášlapné miny po Amiko.
On zřejmě usoudil, že důvěrnost už je na dostatečné hranici. Zavedl ji do nějaké rozbourání slepé uličky, rozepnul si bundu a vyhrnul tričko.
„Podívej.“
Na levé straně hrudníku měl jizvu.
„Nedávno mě operovali. Ale ani oni nejsou kouzelníci. Nedá se to už … vykrýt. “
Usmála se. To, že použil slangové sloveso pohodlných teenagerů na takovou závažnou věc, bylo pro něj charakteristické.
Když šli děti znovu ke babičce na víkend, zavolala ho k sobě domů a spolu pekli koláč ze kompotovaných meruněk . Hodinky odložila na poličku, aby je nezapaprala od mouky. Po jeho odchodu zjistila, že jí zmizely.
rozzlobilo ji to a zavolala Adele. Rozplakala se jí do telefonu a přiznala, že Matěj je její jediný přítel. Řekla jí o tom, jak jí ukázal jizvu.
„Má ji od dětství. Spadl na kole.“ Řekla Adela. „Musela si vidět, že není čerstvá.“
Na pět šest dní po Matějovi lekla zem. Znovu se objevil pod jejím balkonem v podobné rAno jako poprvé. Jen bez auta.
„Auto jsem prodal.“ Zakřičel.
„Kde jsou moje hodinky?“
„Dám ti za ně peníze, jakmile mi vyplatí pojistku.“
„Toto už na mě nezkoušej,“ zakřičela přes balkon.
„Nepůjdeš ven?“ zeptal se po chvíli mlčení s úsměvem. Věděl, že neodmítne.
A šli. Na zmrzlinu.
olizování kornouty na schůdkách před kostelem svatého Františka z Asissi a slunce pomalu zapadalo.
„Kolik dní života ještě máš?“ zeptala se bez taktu a utírala si z ruky roztečenú zmrzlinu.
„Kolik mi dáš …“ odpověděl. „A už se mě neptej, jestli umírám,“ dodal, „všichni umíráme.“
Zamyslela se.
„Na co myslíš?“
„Na manžela,“ odpověděla. Botou rozkopávala drobné kamínky.
„Svět je pěkně zkurvený, co?“
Zahodil kornoutek a vytáhl cigaretu.
Vrchol důvěrnosti bylo dosaženo a dál už nešli. On odešel a už se neozval.
Poznala rozdíl, když parkové ptáčata už neměl kdo krmit. A některé možná i zemřeli.
ale nezáleželo na smrti. Smrt je tu i tak vždy, přítomná v každém nádechu.
překousne to. Jednou se i tak všichni vojáci vrátí z Iráku, všechny sestry ze Španělska a synovci uzdravil.
Sedla si na balkon a nepohnutě si kouskem tašky vyrývány na stehna kroužky. Ranní vzduch stále bydlel studený a mlha nad domy těžko zavěšena jako olovo v hrnci.
krmivo – Google Blog Search