Audrey Hepburn lhala krásou – SME.sk

Producenti si s éterickou Audrey Hepburnové nevěděli celkem rady, nakonec vedle ní vyšly z módy sexy krásky s přimhouřenýma očima. Když před dvaceti lety zemřela, netušili o tom ani její sousedé.

Před několika lety se ve Velké Británii vyhlásila anketa – fotografové, novináři, umělečtí maskéři a modelingu agenti měli rozhodnout o nejkrásnější ženě světa. V úvahu měli brát venkovní i vnitřní krásu, přirozenost a zdravý životní styl. Vybrali si Audrey Hepburn.

A dalo by se říci, že si vybrali s počítačovou přesností. Nebot i počítač dostal kdysi za úkol vytvořit model absolutní krásy, a když byl s prací hotov, harmonicky rozložené rysy zavalitý herečky téměř přesně zapadly do tváře, kterou vygeneroval.

Přesto její filmoví producenti zpočátku předpovídali pouze omezenou kariéru. Mysleli si, že krása Audrey Hepburnové ^{[ 1]} je taková čistá a éterická, že by se těžko dala využít při zmyselnejších úkolech a komplikovaných manželských příbězích. V podstatě ji považovali za anachronismus – v časech vyzývavých hereckých krásek už nikoho takového neznali.

Žena, která změnila New York

Kdyby byl filmový byznys a divácký úspěch tak snadno vypočitatelný , Hepburn by dostala roli princezny v romantických Prázdniny v Římě, My Fair Lady by se považoval za mírně troufalý projekt a do Snídaně u Tiffanyho by ji nikdo nepustil. Naštěstí se vždy najde někdo, kdo zariskuje, a tak nakonec dostala rozmanitější úkoly, než se původně předpokládalo. Natočila i ty Snídaně a kdo by se dnes přihlásil, že to byla chyba?

„Audrey Hepburn je jedním z najočarujúcejších zjevů světové kinematografie. Její útlý dívčí zjev byl protipólem těch sexy tajemných krásek s přimhouřenýma zasněnýma očima. Vedle ní vyšly z módy,“ říká herečka Petra Polnišová.

„Audrey hrála přirozeně, co se do té doby velmi nenosili, a byla všestranně nadaná. Dramatické role hrála tak dobře jako komické, stejně snadno a elegantně.“

Po čase se ukázalo, že její nejzásadnější postavou byla Holly Golightly z filmu Snídaně u Tiffanyho. Hrála jednoduché dívka z Jihu, které si díky nezávazným vztahům s bohatými muži v New Yorku budovalo svůj společenský status – nebo alespoň jeho iluzi.

Film vznikl podle stejnojmenné knihy Trumana Capote a producenti si mysleli, že by bylo vhodné obsadit herečku typu Marilyn Monroe ^[4] nebo Liz Taylor. Nějaký instinkt je však přivedl k Audrey Hepburnové, a tak vznikla ikonická fotografie útlé ženy s cigaretou av černých koktejlových šatech od Givenchy. Znají ji i ti, co film nikdy neviděli.

Capote psal o New Yorku z roku 1943, filmaři však jeho příběh přenesli do současnosti, tedy do let šedesátěch a ani nevěděli, jak moc tím ovlivní módu na ulici iv salonech vyšší společnosti.

Audrey Hepburn nanovo definovala eleganci žen, a nebyla to jen zásluha návrháře, rozhodující byl její vlastní vkus. Ona sama si Givenchyho vyhledala, v jeho obchodě si vybrala své první „pracovní“ šaty a prosadila si, že ve filmech ji bude oblékat jen on.

Slavná a diskrétní

Poslední zbytky strachu z toho, že nedokáže být dostatečně smyslná a že bude vždy více dívčí než ženská, překonal režisér filmu Dva na cestě Stanley Donen. Z Audrey Hepburnové udělal zatrpklá i nevěrnou manželku, která je v ložnici romantická i cynická.

Protože divákům se iv takovém filmu líbila, v Hollywoodu mohli uvažovat nad změnou av 60. a 70. letech už scénáristé psali komplexnější a zajímavější ženské filmové postavy.

„Dva na cestě, to je asi film, který mám s Hepburnová nejraději,“ říká Petra Polnišová. „Přestože neznám roli, při které bych mohla říct, že jí to nevyšlo. Jednoduše, ona měla dar: chcete se na ni dívat a nepřestává vás to bavit.“

Jenže když oslavila třicáté osmé narozeniny, s natáčením přestala. V té době už byla mámou, měla dva syny. Pracovat přesto nepřestala, jen smysl práce našla jinde – zlákal ji UNICEF. Nezapomněla, že během druhé světové války, když jejich otec opustil, žila v takové chudobě, že musela jíst krmivo pro ptáčky.

Takže i jako úspěšná herečka věděla, že je na rozdíl od mnoha jjjiných lidí privilegovaná. Její spolupracovníci říkali, že byla vždy připravena vycestovat do Súdánu, do Somálska, do Vietnamu. Cestovala bez přestání, i když měla rakovinu a nevážila mnohem více než vyhladovělé děti. Díky její slávě a přes její touze po diskrétnosti chodili fotografové a filmové štáby natáčet tam, kde lidé potichu a nejvíce trpěli.

A přes její popularitě a pro její diskrétnost nevěděli ani její sousedé ze švýcarské vesnice Tolochenaz, že 20. ledna 1993 zemřela.

Dnes ji možná nejvíce připomíná písnička Moon River, kterou zpívala a hrála s mokrými vlasy zabalenými do ručníku v Snídani u Tiffanyho.

Plyne z ní melancholie, pocit samoty a zároveň i nezničitelná síla žít. Televize nejčastěji hrají Prázdniny v Římě – možná proto, že je to film z dob, kdy se před ní vše pouze otevíralo.