Recenze: Mezi počítačovými vlky vyniká jen šedý Neeson – Aktuálně.cz

11:00 | 20.3.2012 | Vít Schmarc

Recenze – O tom, co se stane, když se moderní člověk ponoří do luna divůčiny, by se daly popsat celé knihy. Od romantických představ o nalezení čisté esence bytí neposkvrněného lží společenských vztahů (ve filmu zastoupenými Třeba Pennovou generační road movie Útěk do divůčiny ^[1] ) až po naturalistický čelní střet s faktem, že příroda nezná slitování a její divokost nedělá z člověka nutně lepšího tvora (zde připomeňme nestárnoucí skvost John Boorman Vysvobození ^[2] ).

lidé versus vlci uprostřed pusté aljašské divůčiny – to sní jako sýrové a nadějné téma, která se může opře o radu Pilíře. Přesto v podání akčního specialisty Joe Carnahan vypadá dost chatrné a spolehnout se převážně přímo přes na široká ramena a mohutné charisma Liam Neeson.

Lovec samotář

Film Mezi vlky si koleduje o různé zaškatulkování – některé ho vidí v ranku hororu, v němž člověk čelí zvířecímu zlu, jiní mluví o dobrodružné thrilleru o přežití, další akcentují metafyzickou náplň: je to přece příběh Zoufalé muže, který uprostřed lesů v litem boji s vlčí smečka Nachází ztracené odhodlaní a bojovnost.

Carnahan se právě v teto linii viděl a vsadí ji nad obě zbývající, co u režiséra jeho profilu přece jen trochu překvapuje. Avšak zpočátku vůbec ne negativní. Už úvod, tvořený mrazivým sepjetím vylidněné ropné rafinerie a monologem hlavní postavy o dobrovolné vyděděnectví ao ztracené vůli žít, se vymyká běžným žánrovým expozice – je plný zoufalství, bolesti a krutého osamocení.

John Ottway (Liam Neeson) je najemno lovcem / ochráncem na ropném vrtu v Aljašce a těžko se vypořádává se ztrátou ženy, smysl existence, i samotou Zbytečné bytosti. Pod dojmem vnitřní prázdnoty, vyčleněný na okraj společnosti, do divoké Lidské svorky ropných dělníků, se rozhodne se vším skoncovat. Do života ho přivolá zpět až hlasité vytí vlků v horách, které je předzvěstí toho, co má následovat.

Letecká nehoda při cestě zpět do civilizace uvrhne několikačlennou skupinu přeživších do kritické situace. Uprostřed ledové pustiny, bez naděje na nalezení, vystaveni stupňujícím se výpadům Místní vlčí smečky, která je vyhodnotí jako ohrožení svého teritoria a tím pádem i kořist. Carnahan má zadělAno na skutečně krvavé těsto, které se dá tvarovat mnoha způsobů. Vybere si překvapivě ten jménem vděčná.

MacGyver filozofem

Ti, které doufají v přímočaré akci, v níži se parta zarostlých dělník změní na efektivní stroje na zabíjení a předvedou zvířatům zabijácké dominance Lidské rasy, se se špatnou potažmo. Akce je naneštěstí málo a spočívá sepíše v zoufalý útěcích a propocených šarvátkách, které – jak poznamená ironicky jedna z postav – zavání nevydařených verzí notorického mistra MacGyver.

Zklamání ale budou i fanoušci Lidské vynalézavosti, který rozpouštěly u Tamahoriho snímků Na ostří nože ^[3] (1997). Na rozdíl od Anthony Hopkinse a Aleca Baldwina, které prohání aljašským lesem Hladový kodiak, jsou Carnahan hrdinové mnohem zranitelnější a jejich příběh nenabídne triumfální momenty ani velká Vykoupení – jen ústup přerušovaný momenty úlevy, ve kterých si ona různorodá Lidská svorka Může vyměnit něco moudrý replik.

„Táboráková“ filozofie, už je film na rozdíl od akce zásobený štědré, skutečně odkazuje kamsi k metafyzické zážitku bytí v divůčině. Střídají se v ní monology o bohu s velmi přízemními historkami o ženách, cituplné vyznání lásky otců i Povídání Johna Ottwaye o těžkém dětství v drsné irské rodině. Brnká se tu na osvědčenou strunu: všichni potřebujeme někoho milovat av něco věřit, i když nás zrovna okusuje krvelačná šelma.

Mezi vlky se nás snaží přesvědčit o tom, že vedlejší postavy Nejsou jen přibalené vlčí žrádlo, ale přinášejí svůj díl smysl a životního ponaučení. To se tak úplně nedaří – charaktery aktéři jsou ploché, nevýrazné a jejich vztahy předvídatelné nezáživné. Papírem šustící hlubokomyslnost sní z úst chatrným figurek neprůkazné a nadbytečně, jejich „pořadníková“ smrt nevyvolává žádné Zvláštní emoce.

Digitální přirozenost

Existenciální vyznění střetu člověka s divokou přírodou zkrátka podkopává Její nevěrohodnost. Exteriéry jsou, pravda, pohledy, ale náhle se zjevné vlčí smečka a její digitální přehnaná zuřivost, stává se film přes veškerou snahu jen dalším přepjatým hororem s až příliš vzteklý zvířaty, který sepíše než „přirozenost“ divůčiny zastupují bytostné lidský koncept zla.

Filmoví vlci nemají ani náznak mytologického kouzla a fascinace, které lidskou kulturou prostupují od pradávna. Jsou to prostě jen další krvelačné CGI bestie, ježek jdou hrdinou po krku s iracionální tvrdohlavost a patřičnou žánrovou nelogičností (např. Když hrdinové odvážné překročí Propast přes rozbouřenou řeku, vlci je na druhém břehu dosud očekávají; těžko říct, zdá se naučili stavět pontonový most , nebe zdá se proti lidem zmobilizovali všichni „šedé“ na celé Aljašsce – tak jako tak putuje obočí nahoru).

Černá naježená bestie, které útočící svorka vědě, je opakem skutečného „šedého“ (původní název snímku sní The Grey), který překvapivě není vlk, ale charismatický John Ottway – moudrý a silný vůdce, který v pustině postupně nachází ztracený smysl vlastního bytí.

Báseň z dětství, které recituje ostatním postavám, je bezmála Rytířská – přijetím hrdé smrti v předem ztracené boji. Lidská ušlechtilost postavena proti bestiální zuřivosti. Když jeden z členů skupiny hystericky vykřikuje do tmavého lesa „vy nejste zvířata, my jsme zvířata“, nemá Pochopitelně pravdu – lidé se v Hraniční situací stavěj lepšími, soudržnějším, solidárnější a vlci jsou jen umělým démonickým zlem, které se ženě v jejich stopách . Zvířetem ve filmu není nikdo.

čemu a čím se pak vlastně vzrušovat?

Vlk samotář

Odpověď zní: Liam Neeson. Stárnoucí hvězda je pro film hotovým požehnáním nejen proto, že do ní vnáší svůj osobní příběh (vyrovnání se se ztrátou milované ženy by v tomto kontextu sotva vyznělo od jineho Herce tak sugestivní), ale především proto, že Ottwayovi dodává lidský rozměr, který Trochu Scházíš jeho vypreparován souputníkům.

Díky tomu patří „sólový“ úvod a závěr filmu k vynikajícím a chtěla nehty podsouvají otázku, zdá by si tento film nevedl lepení bez digitálních vlků, bez upovídaných drsňáka, jen s postavou svéhlavého bojovníka vydaného napospas samotě, bolestným vzpomínkám a kruté zemi.

Pak by se látka ocitla sepíše v poli působnosti režiséra jako Peter Weir či Terrence Malick. Je to samozřejmě z mé strany bezmezná spekulace, ale třeba říci, že právě někam do vod oslav mužné síly a meditativní lyrismu se Joe Carnahan beztak snaží svůj projekt směřovat.

Mezi vlky však s Výjimkou Liam Neeson a jeho Strhující herecké energie bohužel nic mužného ani mystického nenabízí. Je cítit, jak moc zůstává režisér v zajetí svého lehkého a efektnímu rukopisu, který se skvěle vyjímat ve svižné a „přepálené“ akci A-týmu. Ale uprostřed aljašské divůčiny se nedokáže ani letmo dotknout autentické energie, jakou dodnes vyzařuje Třeba zmiňované Boormanovo Vysvobození.

Carnahan jako typický příklad mainstreamového filmaři jde nejsnáze možnou cestou a energii nehledám v bezprostředním dotek člověka a přírody, ale chce ji nasimulovat technicky možná sofistikovanější, avšak jménem přesvědčivou formou efektních doplňky. Jakmile se pak film snaží mluvit silou mlčenlivého obrazu, působí jen jako Snaživá, ale prázdná napodobování nedostižný vzorů.

Těžko se vlastně divit ochráncem přírody, který Poukazuji na svévolně Vybíjená vlků a na to, jak podobné filmové „simulace“ vytvářejí zbytečně negativní vztah k nim. I Když k podobnému druhu aktivismu pociťují obvykle zdrženlivost, při pohledu na seriózní se tvářící umělosti Carnahanovým filmové přírody a rovnováhu sil v jeho příběhu s nimi v tomto případě více měně sympatizuji.

„Šedý“ vlk Liam Neeson by si za všechnu snahu zasloužil osudového a mytologického protivníka – a tento ambiciózní projekt více masa, hlíny, mrazu a staromilské filmařina, pro kterého je příroda něco víc než zelené plátno a velkolepá kulisa .