BEST OF Hyena: V Jiříkovo vidění – Neviditelný pes
V Dolním Břežany, kde mám svůj ateliér, zatím není velký problém s parkováním. Opakuji, že zatím. Místo se najít dá. Jsou tam místa Placená, jenže nikdo nekontroluje, zdá si řidič místo zaplatil. Pravda, týká se mě to jen okrajově, protože mám stání v garáži pod domem, ve kterém je ten ateliér.
No a včera jdu po náměstí Na sádkách a dívám, městský policista dává za STĚRAČE papírky. Tak už to začalo, poměry utužilo, napadlo mě. Ještě že mám to stání! No a pak jsem nahlédl, co je na papírku napsáno.
Bylo to varování, aby lidi nenechávali cenné věci v autě … Jaký to úžas, on se ten policista skutečně snažil pomáhat a chránit, klobouk dolů, velká pochvala! Že by se časy změnily a policie se proměnila z orgánu buzerujícího na orgán pomáhající? Letos jsem zmínil Padesát výročí dně, když jsem dostal řidičák – takže mám fakt hodně naježdění. Za tech padesát let jsem zažil jednou – bylo to někdy před 15 lety v Brně – kdy Policista lidí chránili tak, jak je to běžné všude jinde. Byla bouračka a půl kilometru před havárií řidiče varovali, aby zpomalili. Stalo se to ale fakt jen jednou za celou tu dobu, co jezdím. Jistě se to děje i jinde, ale já to můžu dosvědčit jen z příhody v Brně. No a teď policista varuje … ani se mi tomu věřit nechce!
Utajená kost
Nora našla v lese kost. Pro mě dilema: vzít kost nebe Nesebr? Pejskovi nevysvětlují, že je zásadní rozdíl mezi granulemi koupeno v obchodě a svinstvem nalezených někde v křoví. Nuž, toleroval jsem kost. Dělal jsem, že Noru nevidím, jak pašuje kost domů. Přednesla ji přes vrátka. Přepravila ji za trávník.
To se odehrálo před dvěma dny. Myslel jsem si, že je kost Zapomenutý. Nebyla. Včera večer dala Nora najevo, že má něco důležitého na vybavení venku. Pustil jsem ji. Po deseti minutách jsem se po ní začal shánět. Výhled a vidím bílou skvrnu na temném pozadí. Jdu se podívat. Hned se svede a odběhla do hlubší temnoty.
Ano, zpracovávala kost! A schovávala ji přede mnou. Ačkoliv jsem se zachoval jako úplný liberál ve věci pašováním kostí.
Historický kocour
Zima se blíží, uvedli jsme do chodu krmítko. Každé rAno je třeba jej doplnit klování, napadá mě, že by bylo dobré obohatit slovenský jazyk slovem zobivo. Pokud může být krmivo, proč by nemohlo být zobivo? Ale co do jména, říká Shakespeare, zobivo nezobivo, sypeme ptákům do krmítka slunečnicová semínka. Přechovává je v plechové krabici od sušenek. To je důležitého podrobnost: krabice se zobivem chrastí. Nora rAno leží na svém křesílku. Zaslechne šramot zobiva v plechu a vyletí a běží ke dveřím na zahradu. Historicky, v serem dávnověku Její života, tedy přesněji loni, se v křoví vedle krmítka vyskytly kocour a Nora mu slávu přehnala perku. Už nikdy od té doby se neodvážil na pozemek vstoupit, tak důkladně mu byla perku prohnaný. Nezáleží na tom. Lesk slavného dně se promítá do každičkého našeho Jitra a Vítězný Jeko naší Nory je oslavným chorál historického vítězství.
Mohlo by to ptáčka vylekat a Odehnal od krmítka. Naštěstí se to neděje. Přitažlivá síla zobiva je silnější než strach z jekot minulého reka.