Pokud bych měla říct, co nás v proudu globalizace dokáže odlišit od jjjiných kultur, asi by to nebyl folklór , kterým se tak hrdí. Spíše se mi zdá, našim specifikem je povrchnost, s jakou ke všemu přistupujeme.

V posledních dnech začínám znát, že se mi jako reakce na ni vytvořilo něco jako Pavlovův reflex. No zatímco Pavlov vždy, když přinesl psům žrádlo, zazvonil na zvonek, a oni si postupně zvuk zvonku spojili se žrádlem natolik, že již při zvuku zvonku začali slintat, u mě je spouštěčem jakákoliv milá národní floskula.

Poprvé jsem si tento jev začala všímat před volbami, když se blízko tramvajové zastávky objevil billboard s usměvavý pánem Ondruš a větou: “ lidé si zaslouží jistoty. „Nevím, jak dlouho trvalo Pavlovová psem, dokud se u nich vytvořil podmíněný reflex, já ho mám díky panu Ondruš, který na daném místě visí dodnes, už poměrně silný. Projevuje se to tak, že jakmile si sednu do tramvaje a začnu číst noviny, nejprve začnu krčit čelo. Pak se mi postupně začnou stále více otevírat oči. Pod novým mostem už mám obvykle úžasem otevřené i ústa a někde při Redutě noviny raději zavřu s otázkou, nač to zase čtu. Od Náměstí SNP si říkám, že to je i tak zcela zbytečné, no a když přijde Poštovní a billboard – lidé si zaslouží jistoty, tak se projeví podmíněný reflex. Začnu bezradně kroutit hlavou z prava doleva a zleva doprava a útrpně se usmívám.

Podmíněný reflex však získal nový rozměr poté, co jsem si v tramvaji místo novin otevřela nejprve svou emailovou poštu a našla v ní pastevecký list biskupů Slovenska ^[1] k otevření Roku svatěch Cyrila a Metoděje.

Už při Botanické zahradě jsem fázi otevřených očí a úst měla za sebou a až po Nový most jsem se smála tak, že jsem raději zavolala kolegyni, aby to nevypadalo, že se směju bez příčiny.

Přemostění od ženy trpící na krvácela po vzkříšení Jairovy dcery až k Michalovi III. mě skutečně dostalo. Abych se však k tak vážné věci, jakou je cyrilometodějskou tradici, postavila zodpovědně, šla jsem si do prodejny SSV koupit něco k tomuto tématu, abych pochopila, jak dané téma vnímají církevní historici. Ale ani to nebyl nejlepší krok.

„Náš národ v každé době, ale zvlášt od šedesátěch let 19. století si uvědomoval přínos soluňských bratří jako iniciátorů své víry a kultury,“ píše ThDr. Gabriel Brendza, PhD. „ Cyrilometodějské tradice se táhne jako zlatá nit celými slovenské dějinami . V těžkých časech existence našeho národa se podivuhodně objevuje jako duchovní energie a posila, která obnovuje a udržuje národ v naději. Touto tradicí se živila víra i kultura Slovenská národa, z jejích ideálů se zrodily národní instituce, jako je spolek Svatého Vojtěcha a Matica slovenská … „Všechno toto umocnilo nazýváni Cyrila a Metoděje zvěstovatelé víry.

Dovolím si tvrdit, že z obyčejné diplomatické mise v roce 863 se stala květnatá, ale prázdná ideologie, za kterou se skrývají nejen křesťané, ale i nacionalisté, přestože nikdo přesně neví říct, co se pod onou tradicí vlastně rozumí.

Víra, kterou k nám měly přinést, zde prokazatelně byla už minimálně sto let před příchodem „zvěstovatelé víry“.

Pár kilometrů od Bratislavy, ve vesničce Bad Deutsch – Altenburg se nacházejí římské náhrobní pomníky dokazující, že tam v roce 69 sídlila kohorta Italic, která tam byla odvelen ze Sari. K této kohortě patřil i setník Cornelius, který se podle Bible setkal s Ježíšem osobně. Dokonce samotní církevní historici předpokládají, že právě tento fakt utvořil z vojáků italské kohorty „živé křesťanské společenství“, které po odveleni na naše území zprostředkovalo kontakt s vírou.

Dalším faktem jsou zápisky římského císaře Marca Aurelia, který během markomanských válek 166-180 s legiemi tvořenými asi 20 000 muži pronikl hluboko na slovenské území. V zápiscích „Myšlenky k sobě samému“, které psal na březích Hronu, vzpomíná svou XII. legii. Ta zde téměř zahynula žízní. Vojáci však měli pokleknout a prosit o pomoc Krista. Následně přišla bouřka, která rozehnala nepřátel. Na památku této události byl v Římě postaven Vítězný sloup Marca Aurelia.

V roce 397 je to mimo jiné smrt sv. Martina, římského důstojníka, horlivého křesťana a také biskupa v Tours. Podle náhrobku, který mu dal zhotovit arcibiskup Martin z Bagy je zřejmé, že také šířil křesťanství mezi Slovany.

Později to byl klíčový moment pro dějiny křesťanství u nás, kdy Karel Veliký po vítězství svého syna Pipina v roce 796, svolává synod bavorských biskupů ad ripas DANUBIO (na březích Dunaje). Předpokládá se, že místem jejího konání byla stará římská jantarová cesta Savaria – Scrabantia – Carnutum, což je také nedaleko Bratislavy.
A jak píše Milan S. Ďurica: „Na průběh synody měl velký vliv opat Alcuin z Yorku, který jako hlavní poradce Karla Velikého doporučoval biskupem, aby se při vysílání misionářů řídili dílem sv. Augustina De catechizandis rudibus (O přípravě barbarů na křest), aby se totiž chránily každého násilí , ba i slovních hrozeb, ale hlásali slovo Boží s velkou trpělivostí a láskou k novým katechumenů. Měli se naučit alespoň základy jejich jazyka, aby jim mohli zprostředkovat hlavní modlitební formule a články víry. „

Pokud by někdo zpochybnil i tato tvrzení, protože některé se prokazují poměrně těžké, stejně jako například i to, že Cyril a Metoděj skutečně našim územím fyzicky prošly, je tu poslední a nejpřesvědčivější důkaz o existenci křesťanství na našem území. Dokumentu Conversio Bagoariorum et Carantanorum (Obrácení Bavorů a Korutáncov) hovořící o tom, že salcburský arcibiskup Adalrám vysvětil zděný kostel Slovenská kníže Pribina na jeho majetku v Nitře. Salcburské arcibiskupství, kde tento dokument vznikl, disponuje velmi podrobnými svědectvími zejména misijní činnosti této metropole mezi Slovany. Dílo bylo sice napsAno jako obranná reakce bavorského episkopátu proti misi Metoděje, obsahuje však množství faktů, které se udály dávno před jeho příchodem.

Pokud se podíváme na cyrilometodějskou tradici přes písmo, které je také častým argumentem při tzv.. cyrilometodějské tradici, ta se opět končí dříve, než stihne opravdu začít.

Účetní již zmíněného prvního středověkého císaře v západní Evropě Karla Velikého byl významným střediskem kultury, jejíž nezbytnou součástí byl rozvoj učenosti mnichů a samozřejmě rozšíření základní znalosti čtení a psaní. Už i proto, že samotný panovník vydával své nařízení pro správu země písemně. Ve franských klášterech bylo za jeho vlády vytvořené písmo – karolinská minuskula, ze které později vznikly malá písmena abecedy a latinka, kterou dnes používáme.

Jistě si ze základní školy pamatujete na tzv.. Frizinské zlomky, tedy tři latinkou psané texty, přičemž originály pocházejí pravděpodobně z první poloviny 9. století. Je to penitenciář, tedy seznam hříchů a trestů za ně, napsaný slovanskou řečí přepsání do tehdejší latinky.

Hlaholice, kterou přinesli na naše území Konstantin a Metoděj v roce 863, měla za základ písmena malé řecké abecedy. Ta původní Velkomoravská, sestávala z 38 znaků a základem pro staroslověnštinu, církevní jazyk Slovanů, se stalo makedonské nářečí z okolí dnešních Thessaloniki.

Po vyhnáni Metodějova žáků z Velké Moravy ji nahradilo latinské písmo a hlaholice se dostala do Chorvatska, Bulharska, Srbska, Ruska a Ukrajinu, kde ruská azbuka vychází přímo z cyrilice.

Při studování dějin je dotazů mnoho. Proto se zeptám jen, zda by nebylo užitečnější, kdyby se finance a čas minuty na šíření frází investoval raději do seriózního výzkumu a napsání kvalitních historických díl? Tak bychom zřejmě pochopili význam historických faktů mnohem lépe, než je jen jejich zúžení na pár květnatěch frází.

I za příchodem Cyrila a Metoděje byla samozřejmě ukryta touha po politickém a náboženském vlivu. Stačí si lépe všímat, co nám politici i představitelé náboženské obce podsouvají ve svých ódách na Boží lásku.

Na závěr snad vzpomenu už jen Michala III., Který nám podle pastýřského listu biskupů měl poslat soluňských bratří. V pozadí příjezdu zvěstovatelé víry stál totiž začínající souboj mezi Římem a Konstantinopolí o vliv na slovanských pokresťančených územích.

Michal III. Metystes (Opilec) totiž neměl rád křesťanů a nenáviděl církev. Své zbožný matky Theodory se zbavil poté, co ho donutila opustit milenku a oženit se. Traduje se také, že záměrně oblékl černého otroka za patriarchu a dal matku zavolat, aby mu mu vzdala úctu. Otrok měl v momentě příjezdu Theodory otočit a vypláznout jazyk, čímž ji nejen vyděsil, ale především pohrdl tehdejší církví.

A zatímco Rastislav, snažící se vymanit zpod franckého vlivu a proto žádající biskupa, který by na Velké Moravě vybudoval samostatnou církevní provincii nezávislou na franským biskupské a podřízenou přímo konstantinopolskému patriarchovi, dočkal se jen misionářů.

References

1. ^{^} pastýřský list biskupů Slovenska (www.tkkbs.sk)